Střípky dne aneb sraz po 20-ti letech ze střední.

5.10.2019

Je rok 2019. Rok, ve kterém se udály zásadní změny v mém životě. Nastoupila jsem po mateřské pauze zpět do zaměstnání. Poznala nové lidi. Dcery vstoupily do školních povinností.

Celý ten rok zakončený devítkou ve mně budil vzpomínku, že před několika lety se zavřely dveře školní budovy a s maturitním vysvědčením jsem vykročila na cestu směr život. Už je to pár týdnů, kdy jsem se dozvěděla termín našeho plánovaného srazu. V tu chvíli mi srdíčko poskočilo a já jsem se za každou cenu chtěla této, pro mě významné, události zúčastnit. Jenže to bych nebyla já, aby na mě nefungovaly murphyho zákony. Jediný víkend v tomto roce, kdy jsem musela služebně do zaměstnání a zrovna v termínu tak jubilejního srazu. Nicméně, i přesto se mi povedlo věci zvrátit a já se mohla rozjet za svými spolužačkami.

Představovala jsem si, kdo všechno asi přijde, jak budou vypadat, jaké asi jsou po tolika letech ty, které jsem už od maturity nikdy neviděla. A říkám si, jak asi budu vypadat vlastně já? Změnila jsem se?

Vystupuji z auta a mířím na předem domluvené místo a čas. Je přesně za 5 minut 18h. Cestou mi lítají motýli v břiše a cítím vzrušení celého okamžiku. Vstupuji do salónku a už z dálky se na mě otáčí 7 známých hlav. Všechny se usmívají a vítají mě. Usedám mezi ně a objednávám si latté. Všímám si, že vypadají všechny tak, jak jsme se kdysi loučily. Postupně do místnosti vchází další a další spolužačky a účast je skutečně skvělá. Přichází i naše paní třídní učitelka a pan učitel. Pan učitel nás pouze překvapil šedivými vlasy. Jinak je to stále ten náš usměvavý a milý pan učitel, který nás vždy vítal slovy "milé děti" a nejinak tomu bylo i teď.

Uplynula hodina a vypadá to, že jsme všechny. Nedorazilo"pouze" 5 spolužaček. Moje povaha ovlivněná dlouholetým zaměstnáním, kdy jsem zvyklá na řád a disciplínu, vyvolává potřebu vykonat jakési uvítání, či dokonce proslov. Cítím, že je potřeba celou akci nějak otevřít, a proto sbírám odvahu a ujímám se úvodního slova. Všímám si, že všechny ženy jsou krásné, vyrostly a dozrály v dámy, matky a vypadají všechny víceméně spokojeně. Všechny jsou naladěné na dnešní večer a cítím příjemnou atmosféru celé společnosti. Postupně všechny seberou odvahu a ostatním sdělují, jak se jim ten život posledních 20 let vede. Dozvídáme se různé události, pokroky a posuny. Vesměs jsou z nás všech zasloužilé matky s běžnými starostmi i radostmi. A tipujeme, zda napříště nebude některá spolužačka už třeba i babičkou.

Spolužačky se postupně mění po větších či menších skupinkách a ani se nenadějeme a na hodinách odbíjí půlnoc. Neuvěřitelně ten čas letí. Postupně odcházející spolužačky se loučí s úsměvem a snad i s tím nejlepším pocitem ze shledání. Odcházejí žít další život a kolo se točí dál. V 1 hodinu v noci se s námi loučí vrchní restaurace a poslední 5-ti členná skupinka ještě plánuje dojezdové kolo v jakémsi klubu. Při vstupu nás jedna spolužačka upozorňuje, abychom se nedivily, že budeme možná nejstarší. Divíme se, ne tomu, že možná jsme nejstarší, ale tomu, že naše duše si připadají stále mladě, a že není možné uvěřit tomu, jak ten život letí.

Padají poslední drinky a poslední slova. Příjemně unavená odcházím žít dál svůj život. V srdci opět zůstala vzpomínka na setkání a fotografie srazu, na které vypadáme pořád stejně, a pořád je nám těch sladkých 18, i když uplynulo 20 let.

Bylo mi ctí, drahé spolužačky vás všechny opět vidět, pohladit si vás, obejmout, zavzpomínat na ty krávoviny, co jsem vyváděla (a že jich bylo). Žijte dál tak, jak nejlépe to půjde, abychom si za pár let měly opět co vyprávět a abychom se setkaly pokud možno ještě ve větším počtu a ještě s větším těšením se jedna na druhou.

Krásné dny a další život plný štěstí a zdraví.

Spolužačka Vlaďka.