Blog 

Ráda píšu, ale ze všeho nejraději příběhy ze skutečného života.

Na svých stránkách uveřejňuji úryvky mých článků, pokud někoho zaujmou, budu ráda, když mi necháte jakoukoliv zpětnou vazbu :-)

Syslice

Znáte to taky? Máte doma ženu, která má syslící sklony? Jste žena, která syslí? No pak si budeme rozumět. Ze všeho nejraději syslím oblečení a kosmetiku. Ještě syslím cukr, mouku a další suroviny, ale to sem teď moc nepatří. Nyní zůstanu u syslení kosmetiky, zejména EDP.

Jdu takhle jednou kolem Avonu v Tescu a nahání mě paní Avonářka k očichání nových parfémů. Tak jo, zastavuju, a protože mám čas, tak se nechám nalákat. Přejíždím zápěstím po navoněných stránkách, asi na páté stránce mě vůně zaujme. Bez váhání si kupuji lahvičku Eau de Parfum zeleného Always. Jsem docela nadšená a tak lahvička rychle zmizí. Kupuji si pro jistotu další dvě a následně další, co kdyby mi můj oblíbený parfém došel. Tak a mám doma za chvíli krásnou zásobu. Uplyne nějaký čas. Jdu Tescem a paní mě zase láká. Jsem sice spokojená s oblíbenou vůní, ale znáte to, co kdyby, že jo. Tak zase přejíždím stránky. A ejhle novinka, nějaké voňavé Perly tentokrát. Už jsem chytřejší, objednávám rovnou tři lahvičky. Na zítří se vracím, a pro jistotu ještě dokupuji další, dokud jsou. Doma mám půlku skříně krabiček EDP. Tak a teď to přijde. Přišel covid-19 a já ztratila čich. Necítím kafe, ocet, nic. No ale hlavu si z toho nedělám, odešel čich, ale zase se vrátí, říkám si a po deseti dnech čichám do lahvičky od octu, sice ještě nic moc necítím, ale oči mi slzí, asi je ještě brzy.

Uplynula nějaká doba, čich se mi docela vrátil. Co se mi nevrátilo, tak nějaký ten čichový smysl pro moji nakrabičkovanou půlku skříně s Eau de Parfémy. Dávám tomu čas. Ale po půl roce nic. Parfémy mi totálně smrdí. Smrdí mi teda i jogurty, ale ty tak neřeším.

Takže co teď? No co by. Loučím se s krabičkami a házím je do koše. Házím je hluboko na dno, to aby manžel neviděl, že vyhazuju originál zabalené krabičky, určitě by ze mě neměl moc radost, a já jsem ráda, když je jako fakt vpohodě. Dětem je dát nemůžu, ony by je stříkaly na sebe a ten smrad bych nedala. Netuším vůbec, kdo by si ty smrady vzal, a teď tím nemyslím děti. Takže se po několika letech loučím s půlkou skříně. Nakonec mi voní jen nějaká obyčejná toaletka za 140 korun. Sláva obyčejným toaletním vodám z obchoďáku.

No tak ti covide-19 "pěkně děkuju". Pomohl jsi odlehčit sice mojí skříni, ale jako investice to teda nebylo nic moc. Až na mě bude zase mávat paní Avonářka, už vím, co udělám, zamávám jí taky. Už jsem velká holka, co už na větvičku jen tak nesedne. Jestli se mi to povede, ještě netuším, i když jsem plně přesvědčena, že to dám.

Syslení se mi tentokrát moc nevyplatilo. Naštěstí toho nebylo tolik, jako mého nasysleného oblečení, kterého jsem nejdřív kupovala velikosti xxxxl, a protože už se mi zdálo, že těch X je tam nějak moc, snažila jsem se dostat pouze do velikostí S. Tak nějak bych mohla otevřít pomalu krámek i s mezivelikostmi, Ale o tom možná někdy příště.

Lázeňská panička

příběhy obyčejné vesničanky ve městě

Město Karlovy Vary má magickou moc, nedivím se že se tam vraceli slavní lidé, jako byl Goethe, Beethoven,  Smetana, Dvořák a další... i mě tam tak trochu múza políbila. Umělecké duše jsou tam přímo jako v ráji. A co mi múza pošeptala se pokusím písmenky přiblížit i vám.

Cyklus "Lázeňská panička", je zde ve formě úryvků, její kompletní podoba se připravuje.


1. Bordel a chaos

Dvě kila nahoře! No jsou tam!! Bylo by vlastně divný, kdyby nebyly. Ještě vážím psa, který se mi zdá taky nějaký kulatý. Tak i pes má kilo nahoře. Nedá se nic dělat a zahajuji, pro mě a svého psa, redukční režim. Sice nevím, jak k tomu přišel pes, co jsem nebyla 14 dní doma, ale u mě je to naprosto jasný. Redukční režim mám zatím v hlavě. Uvidím, co se z něj vyvine do oběda. Ale už dopoledne volá žaludek o svůj příděl.

Ibišky za dobu mé nepřítomnosti nepřibraly nic, ani kapku vody, visí tam na okně svěšené a opadané. Snažím se jim vlít trochu života do žil, ale bojím se, zda to rozdýchají. Brambořík jsem vyhodila úplně. Manžel jen kývá rameny, a já cením jeho snahu aspoň mi nelhat, že se na něj prostě jen obyčejně vy... ehm zapomněl a aby celou situaci odlehčil, vítá mě zase doma. Do budoucna mám ponaučení, že nemohu být pěstitelkou ibišků a bramboříků, protože 14-ti denní půst nepřežily.

Přerostlé cukety, válející se ve špajzu, už teď ve mně vyvolávají hrůzu, půlka z nich stejně skončí u slepic. Ještě před odjezdem říkám, aby byly trhané ve velikosti salátových okurek. Realita je však jiná, manžel tvrdí, že cukety nejsou okurky a nabyl dojmu, že cukety musí dosahovat velikosti melounů, načež jeden meloun leží vedle cuket a upozorňuje mě, že to není cuketa ale meloun. Hromádka okurek čeká na kuchyňské lince, naštěstí jsou normální velikosti. Stromky rybízů, prohýbající se pod letošní úrodou, volají o pomoc. Některé venkovní květiny mi mávají na rozloučenou a některé už řekly sbohem včera. Třešně už radši opadaly, aby mi nepřidělaly další starost. A tuším, že byly raději posekány společně s trávou, aby moje srdce netoužilo po jejich normálním kompotovaném osudu. Zelený bazén, ten ani mluvit nemusí, jeho barva, ta už mluví za vše. Rajčátka byly před odjezdem krásně zaštípané a v rozmachu, nyní jsou z nich divoké husté stromy. Z podlahy by se dala uválet hrouda hlíny a sestavit nový pes. Bojím se zjišťovat a objevovat nové věci, zatím mě nic neokouzlilo natolik, aby mi to vyloudilo skvělou náladu a zvedlo vlnu euforie. Doufala jsem, že moje dovolená bude probíhat poněkud uvolněněji, ale zatím je tady práce jak na Jezuitským kostele v Klatovech na náměstí. I když ten tedy dopadl po renovaci velmi dobře. Vezmu si ho za příklad. No hlavně že jsme zase spolu a děti spokojené. Bordel, chaos a ty kila nahoře, je daň za mých luxusně prožitých 14 dní mimo domov.

Emailová schránka je narvaná, objednávky a lidi čekají na vyřízení, a když to všechno vidím, začíná se mě zmocňovat únava. Napadá mě, že půjdu spát a zaspat to, doufám, že se probudím a byl to jen sen. Uvědomuji si, že je to bláhová představa a tak jen zívám a zapínám notebook a píšu tyhle věty. Zatímco psovi kilo nahoře nevadí a spokojeně si odfukuje a vesele pospává, já nevím kde dřív začít. A ba ne, začnu vlastně od Adama. Práce počká, ta bude pořád. Co nepočká, jsou prožité zážitky, kterých mám plnou náruč, a které by bylo škoda nechat usnout a nevydat je světu.

2. Promenádní panička

Uplynulý rok byl pro mě velmi náročný rok, a já se těšila jako malá holka, že si konečně odpočinu. Přípravy na odjezd začaly už týden předem. Pečlivě jsem zkoušela a kombinovala svoje oblečení, tak aby všechno dokonale sedělo. Koupila jsem si nové šaty, boty i kabelku, abych si neutrhla v lázeňském městě ostudu. V duchu jsem se už viděla, jak korzuji po kolonádách a jak čerpám energii z místního prostředí. Viděla jsem se jako luxusně stavěná promenádní panička v mých milovaných Karlových Varech. Můj vnější dojem a vnitřní přesvědčení asi bylo natolik silné, že jsem svou působící aurou skutečně na lidi zapůsobila a dokonce vzbudila dojem nejen promenádní paničky, ale rovnou promenádní kokety. Tak to je tedy pěkné, pomyslela jsem si, když mi tohle zjištění sdělila paní Šupinková. Tuhle paní si zapamatujte, o té si povíme později....

3. Velkolepý příjezd

Je polovina července, trochu pošmurné ráno a manžel mě vysazuje na malém nádraží v západočeském městečku. Musím vypadat už asi velmi strhaně, když už si toho i on všiml a se slovy: "Odpočiň si tam", mi podává narvaný kufr do vlaku. Tuhle větu už ke mně vyslala i moje lékařka, která mi sepisovala lékařskou zprávu do lázní. Páni, já musím mít teda fakt ránu. Kruhy pod očima už se nedají nazvat kruhy ale krátery a strhaný výraz už začíná děsit i mého manžela. No nic, popojedu. Popojela jsem do krajského města. Cesta ubíhala rychle. Kufr jsem vytlačila na perón a čeká mě hodina čekání na další vlak. Je půl sedmé ráno, ale kavárnička je otevřená. Nevím, zda zdejší bezdomovce válející se po nádraží přitahuje můj kráterový hluboký zhýralý pohled víc než můj narvaný kufr a zjev bezmocné cestovatelky. Nicméně moc bezpečně se necítím. Vpluji do kavárny, objednávám kávu a koláček a hodinu zde setrvám. Nachýlil se čas a mířím hledat vlak do cílové stanice Karlovy Vary. No našla jsem ho a překvapil mě svou velikostí dvou vagónů. Hledám první třídu a šinu si to s kufrem do ní. První třída je úplně prázdná, sedí v ní jen průvodčí. Hodí po mně okem ale i slovem, něco ve smyslu, jako co tam pohledávám a zda mám vůbec lístek do první třídy. Tak to už mě začíná vážně štvát vědomí, že sakra vypadám tak blbě, že už nevypadám ani na tu první třídu. Začíná se ve mně budit první stadium asertivity a rovnou mu namítám, že bych si ani nedovolila vlézt do první třídy, aniž bych neměla zaplacenou. Průvodčí už nic nenamítl a opustil prostor. Ještě jsem byla tak drzá, že jsem se nakvartýrovala na jeho předchozí místo. Protože to byla jediná čtyřka v celém vagonu. Malý vlak, malá první třída. Tak tady budu dvě hodiny sedět, pomyslela jsem si. Vlak se rozjel a průvodčí mi přišel zkontrolovat jízdenku. Zjistil, že jsem mu skutečně nelhala a že na jízdence mám skutečně první třídu. Byl spokojený a už byl úplně milý, a ještě mi velkoryse řekl, že zavazadlo ať si klidně ponechám dole, že nahoru by se stejně nevešlo. Myslím, že mi to řekl v pudu sebeobrany, asi zavnímal, že by tahle těžká práce se zvedáním mohla být na něm. Usmál se a z nerudného průvodčího, se stal vlastně milý pan průvodčí.

Cesta ubíhala tedy dost rychle, moje nálada se nikterak extrémně nezměnila. Přečetla jsem si první kapitolu knihy, kterou jsem si koupila na svůj pobyt, vlastně to byla první a zároveň poslední přečtená kapitola celého mého pobytu. Karlovy Vary se blížily. Ještě předposlední zastávka před cílovou stanicí byla moje nálada v utlumeném módu. Při výstupu na perón a nadýchnutí se karlovarského vzduchu se moje aura také nadechla a prožila prvotní vlnu euforie. Ten lázeňský vzduch má ale sílu, pomyslela jsem si, už se těším, co tady všechno prožiju. S úžasným pocitem a s těžkým kufrem jsem se vykodrcala až před nádraží a s čekáním na autobus k hotelu jsem současně očekávala něco naprosto skvostného. 

4. Lázeňské kolečko

Příjezd do hotelu byl takový klasický, recepční mě stopla hned na bráně. Brána je moje vžité slovo pro slovo recepce. Po dvaceti letech armádní služby vlasti, když někam vlezu, tak jedině bránou s dozorčím, v tomto případě milá paní recepční Petruška Jelenová. Paní Jelenová na mě navalila haldu papírů k vyplnění, ale v první řadě mě poslala štandopére rovnou na hotelovou ambulanci testovat na covid-19. Před ambulancí je živo, sedí tady maminka se dvěma dětmi a já protože si myslím, že ....

5. ...

6. .....

7. Nábor žen aneb seznámení se s paní Šupinkovou a paní Kopečkovou

S paní Šupinkovou jsem se vlastně seznámila už pár dní zpět. Občas se zapovídám, a když je druhá osoba na stejné vlně, povídání se trochu protáhne. Paní doktorka vystavující mi lékařskou zprávu do lázní, se nechala unést a při ordinování jsme pozapomněly na čas. Já tedy v čekárně čekala sama a tak to vypadalo, že máme dostatek prostoru si popovídat. Probraly jsme životní příběhy, křivdy, děti. Z důležitého hovoru, plného životních věcí nás vytrhla zdravotní sestra se slovy, že jsme trošičku ve skluzu. S paní doktorkou jsem se raději rychle rozloučila, aby to nakonec ještě nevypadalo, že jsem ji zdržela já. No ale zdržení bylo zřejmě velké, prázdná čekárna se mezitím naplnila. Ještě že mám tu roušku, řekla jsem si, a procházela jsem mezi čekajícími jako uličkou hanby. "Nashledanou", pípla jsem jindy řízným hlasem. A ještě jsem si stačila všimnout paní na sedačce, která po mně hodila docela nevraživý výraz. Místo v čekárně jsem opustila, co nejrychleji to bylo možné, abych upadla v co nejrychlejší zapomnění.

Paní Šupinková, jak jsem se později dozvěděla na mě, ale bohužel nezapomněla. Seznámily jsme se ve výtahu v hotelu "Saďák", kde i ona započala léčebnou rehabilitaci 9.ve stejném termínu. Ale protože naše veselé povahy si byly blízké, docela jsme si spolu sedly hned na první dobrou. Paní Šupinková měla spolubydlící paní Kopečkovou, obě paní si velmi rozuměly, no a v čem se také shodly, byl prvotní dojem na mou osobu. No jo, je to taková ta lázeňská koketa, říkaly si, nepozdraví, nos vytažený vzhůru, že by se za něj mohla na šňůru pověsit. To ještě umocnila společná akce "Na Stojáka", kde jsem měla znáborované pouze pánské osazenstvo. Obě paní se ale nenechaly dlouho přemlouvat a daly mi šanci jim dokázat, že to se mnou nebude až tak zlé, jak na první pohled vypadám.

Jsme kompletní, mám splněno, na zítřek je svolaná smíšená parta. Chlapům u večeře hlásím, že zítra už máme smíšený tým. Je vidět, že estrogenové rozšíření jim způsobilo radost a já .....

8. Pan Králíček jako objev týdne

Naše první společné setkání smíšených týmů si vyrazilo na večerní chlas.. teda popíjendu, i když teda moje Latté to nevytrhlo. Vůbec jsem letošní rok v tom pití nějaká bídná. Vždy mně tak chutnalo šampaňské a letos skoro ani ťuk. Takže letos budu konečně poprvé za dámu a ne za ovíněnou potácející se změť vlasů a nohou mířících od hotelu Bellevue k Saďáku z náročného vědomostního kvízu. Vědomostní kvíz je úžasná zábavná večerní párty, akorát nevím proč si nepamatuji kdo nakonec vyhrál, zda já nebo to šampaňské. Rozhodně letos jedu v Latté a aby se neřeklo tak si objednávám skleničku Martini dry, které okamžité měním na Martini bianco, protože jsem si uvědomila, že suché by mi nejelo, stačí, že jsem letos suchá v pití. K Latté si objednávám škvarkovou pomazánku na kterou čekám asi půl hodiny, a kterou mám během pěti minut v sobě i s přiloženými chleby. Po tom Latté mi krapet vyhládlo. ....

9. ....

10. Milá paní Soláriová

........ Povídáme si už nakonec o všem možném a já jí chválím úžasné studio, které každoročně 14 dní navštěvuji a z kterého si odnáším tu nejlepší barvu z nejlepších. Paní má radost a je vidět že ji to těší, doporučila mi i krém, po kterém budu hnědá i kdybych nechtěla. Rozplývám se u ní, jak jsem nadšená z místního prostředí, načež si vzpomínám na větu mého přítele, který když mě slyší mluvit o Karlových Varech, má chuť tam okamžitě vyrazit, či dokonce se nastěhovat a říká mi něco ve smyslu, že bych zmanipulovala i mrtvýho........


Střípky dne aneb sraz po 20-ti letech ze střední.

5.10.2019

Je rok 2019. Rok, ve kterém se udály zásadní změny v mém životě. Nastoupila jsem po mateřské pauze zpět do zaměstnání. Poznala nové lidi. Dcery vstoupily do školních povinností. Celý ten rok zakončený devítkou ve mně budil vzpomínku, že před několika lety se zavřely dveře školní budovy a s maturitním vysvědčením jsem vykročila na cestu směr život. Už je to pár týdnů, kdy jsem se dozvěděla termín našeho plánovaného srazu. V tu chvíli mi srdíčko poskočilo a já jsem se za každou cenu chtěla této, pro mě významné, události zúčastnit. Jenže to bych nebyla já, aby na mě nefungovaly murphyho zákony. Jediný víkend v tomto roce, kdy jsem musela služebně do zaměstnání a zrovna v termínu tak jubilejního srazu. Nicméně, i přesto se mi povedlo věci zvrátit a já se mohla rozjet za svými spolužačkami. Představovala jsem si, kdo všechno asi přijde, jak budou vypadat, jaké asi jsou po tolika letech ty, které jsem už od maturity nikdy neviděla. A říkám si, jak asi budu vypadat vlastně já? Změnila jsem se?

Vystupuji z auta a mířím na předem domluvené místo a čas. Je přesně za 5 minut 18h. Cestou mi lítají motýli v břiše a cítím vzrušení celého okamžiku. Vstupuji do salónku a už z dálky se na mě otáčí 7 známých hlav. Všechny se usmívají a vítají mě. Usedám mezi ně a objednávám si latté. Všímám si, že vypadají všechny tak, jak jsme se kdysi loučily. Postupně do místnosti vchází další a další spolužačky a účast je skutečně skvělá. Přichází i naše paní třídní učitelka a pan učitel. Pan učitel nás pouze překvapil šedivými vlasy. Jinak je to stále ten náš usměvavý a milý pan učitel, který nás vždy vítal slovy "milé děti" a nejinak tomu bylo i teď. Uplynula hodina a vypadá to, že jsme všechny. Nedorazilo"pouze" 5 spolužaček. Moje povaha ovlivněná dlouholetým zaměstnáním, kdy jsem zvyklá na řád a disciplínu, vyvolává potřebu vykonat jakési uvítání, či dokonce proslov. Cítím, že je potřeba celou akci nějak otevřít, a proto sbírám odvahu a ujímám se úvodního slova. Všímám si, že všechny ženy jsou krásné, vyrostly a dozrály v dámy, matky a vypadají všechny víceméně spokojeně. Všechny jsou naladěné na dnešní večer a cítím příjemnou atmosféru celé společnosti. Postupně všechny seberou odvahu a ostatním sdělují, jak se jim ten život posledních 20 let vede. Dozvídáme se různé události, pokroky a posuny. Vesměs jsou z nás všech zasloužilé matky s běžnými starostmi i radostmi. A tipujeme, zda napříště nebude některá spolužačka už třeba i babičkou.

Spolužačky se postupně mění po větších či menších skupinkách a ani se nenadějeme a na hodinách odbíjí půlnoc. Neuvěřitelně ten čas letí. Postupně odcházející spolužačky se loučí s úsměvem a snad i s tím nejlepším pocitem ze shledání. Odcházejí žít další život a kolo se točí dál. V 1 hodinu v noci se s námi loučí vrchní restaurace a poslední 5-ti členná skupinka ještě plánuje dojezdové kolo v jakémsi klubu. Při vstupu nás jedna spolužačka upozorňuje, abychom se nedivily, že budeme možná nejstarší. Divíme se, ne tomu, že možná jsme nejstarší, ale tomu, že naše duše si připadají stále mladě, a že není možné uvěřit tomu, jak ten život letí. Padají poslední drinky a poslední slova. Příjemně unavená odcházím žít dál svůj život. V srdci opět zůstala vzpomínka na setkání a fotografie srazu, na které vypadáme pořád stejně, a pořád je nám těch sladkých 18, i když uplynulo 20 let.

Bylo mi ctí, drahé spolužačky vás všechny opět vidět, pohladit si vás, obejmout, zavzpomínat na ty krávoviny, co jsem vyváděla (a že jich bylo). Žijte dál tak, jak nejlépe to půjde, abychom si za pár let měly opět co vyprávět a abychom se setkaly pokud možno ještě ve větším počtu a ještě s větším těšením se jedna na druhou.

Krásné dny a další život plný štěstí a zdraví.

Spolužačka Vlaďka.