Lázeňská panička

05.08.2021

Cyklus "Lázeňská panička", je zde ve formě úryvků, její kompletní podoba se připravuje.

Příběhy obyčejné vesničanky ve městě.

Město Karlovy Vary má magickou moc, nedivím se že se tam vraceli slavní lidé, jako byl Goethe, Beethoven, Smetana, Dvořák a další... i mě tam tak trochu múza políbila. Umělecké duše jsou tam přímo jako v ráji. A co mi múza pošeptala se pokusím písmenky přiblížit i vám.

1. Bordel a chaos

Dvě kila nahoře! No jsou tam!! Bylo by vlastně divný, kdyby nebyly. Ještě vážím psa, který se mi zdá taky nějaký kulatý. Tak i pes má kilo nahoře. Nedá se nic dělat a zahajuji, pro mě a svého psa, redukční režim. Sice nevím, jak k tomu přišel pes, co jsem nebyla 14 dní doma, ale u mě je to naprosto jasný. Redukční režim mám zatím v hlavě. Uvidím, co se z něj vyvine do oběda. Ale už dopoledne volá žaludek o svůj příděl.

Ibišky za dobu mé nepřítomnosti nepřibraly nic, ani kapku vody, visí tam na okně svěšené a opadané. Snažím se jim vlít trochu života do žil, ale bojím se, zda to rozdýchají. Brambořík jsem vyhodila úplně. Manžel jen kývá rameny, a já cením jeho snahu aspoň mi nelhat, že se na něj prostě jen obyčejně vy... ehm zapomněl a aby celou situaci odlehčil, vítá mě zase doma. Do budoucna mám ponaučení, že nemohu být pěstitelkou ibišků a bramboříků, protože 14-ti denní půst nepřežily.

Přerostlé cukety, válející se ve špajzu, už teď ve mně vyvolávají hrůzu, půlka z nich stejně skončí u slepic. Ještě před odjezdem říkám, aby byly trhané ve velikosti salátových okurek. Realita je však jiná, manžel tvrdí, že cukety nejsou okurky a nabyl dojmu, že cukety musí dosahovat velikosti melounů, načež jeden meloun leží vedle cuket a upozorňuje mě, že to není cuketa ale meloun. Hromádka okurek čeká na kuchyňské lince, naštěstí jsou normální velikosti. Stromky rybízů, prohýbající se pod letošní úrodou, volají o pomoc. Některé venkovní květiny mi mávají na rozloučenou a některé už řekly sbohem včera. Třešně už radši opadaly, aby mi nepřidělaly další starost. A tuším, že byly raději posekány společně s trávou, aby moje srdce netoužilo po jejich normálním kompotovaném osudu. Zelený bazén, ten ani mluvit nemusí, jeho barva, ta už mluví za vše. Rajčátka byly před odjezdem krásně zaštípané a v rozmachu, nyní jsou z nich divoké husté stromy. Z podlahy by se dala uválet hrouda hlíny a sestavit nový pes. Bojím se zjišťovat a objevovat nové věci, zatím mě nic neokouzlilo natolik, aby mi to vyloudilo skvělou náladu a zvedlo vlnu euforie. Doufala jsem, že moje dovolená bude probíhat poněkud uvolněněji, ale zatím je tady práce jak na Jezuitským kostele v Klatovech na náměstí. I když ten tedy dopadl po renovaci velmi dobře. Vezmu si ho za příklad. No hlavně že jsme zase spolu a děti spokojené. Bordel, chaos a ty kila nahoře, je daň za mých luxusně prožitých 14 dní mimo domov.

Emailová schránka je narvaná, objednávky a lidi čekají na vyřízení, a když to všechno vidím, začíná se mě zmocňovat únava. Napadá mě, že půjdu spát a zaspat to, doufám, že se probudím a byl to jen sen. Uvědomuji si, že je to bláhová představa a tak jen zívám a zapínám notebook a píšu tyhle věty. Zatímco psovi kilo nahoře nevadí a spokojeně si odfukuje a vesele pospává, já nevím kde dřív začít. A ba ne, začnu vlastně od Adama. Práce počká, ta bude pořád. Co nepočká, jsou prožité zážitky, kterých mám plnou náruč, a které by bylo škoda nechat usnout a nevydat je světu.

2. Promenádní panička

Uplynulý rok byl pro mě velmi náročný rok, a já se těšila jako malá holka, že si konečně odpočinu. Přípravy na odjezd začaly už týden předem. Pečlivě jsem zkoušela a kombinovala svoje oblečení, tak aby všechno dokonale sedělo. Koupila jsem si nové šaty, boty i kabelku, abych si neutrhla v lázeňském městě ostudu. V duchu jsem se už viděla, jak korzuji po kolonádách a jak čerpám energii z místního prostředí. Viděla jsem se jako luxusně stavěná promenádní panička v mých milovaných Karlových Varech. Můj vnější dojem a vnitřní přesvědčení asi bylo natolik silné, že jsem svou působící aurou skutečně na lidi zapůsobila a dokonce vzbudila dojem nejen promenádní paničky, ale rovnou promenádní kokety. Tak to je tedy pěkné, pomyslela jsem si, když mi tohle zjištění sdělila paní Šupinková. Tuhle paní si zapamatujte, o té si povíme později....

3. Velkolepý příjezd

Je polovina července, trochu pošmurné ráno a manžel mě vysazuje na malém nádraží v západočeském městečku. Musím vypadat už asi velmi strhaně, když už si toho i on všiml a se slovy: "Odpočiň si tam", mi podává narvaný kufr do vlaku. Tuhle větu už ke mně vyslala i moje lékařka, která mi sepisovala lékařskou zprávu do lázní. Páni, já musím mít teda fakt ránu. Kruhy pod očima už se nedají nazvat kruhy ale krátery a strhaný výraz už začíná děsit i mého manžela. No nic, popojedu. Popojela jsem do krajského města. Cesta ubíhala rychle. Kufr jsem vytlačila na perón a čeká mě hodina čekání na další vlak. Je půl sedmé ráno, ale kavárnička je otevřená. Nevím, zda zdejší bezdomovce válející se po nádraží přitahuje můj kráterový hluboký zhýralý pohled víc než můj narvaný kufr a zjev bezmocné cestovatelky. Nicméně moc bezpečně se necítím. Vpluji do kavárny, objednávám kávu a koláček a hodinu zde setrvám.

Nachýlil se čas a mířím hledat vlak do cílové stanice Karlovy Vary. No našla jsem ho a překvapil mě svou velikostí dvou vagónů. Hledám první třídu a šinu si to s kufrem do ní. První třída je úplně prázdná, sedí v ní jen průvodčí. Hodí po mně okem ale i slovem, něco ve smyslu, jako co tam pohledávám a zda mám vůbec lístek do první třídy. Tak to už mě začíná vážně štvát vědomí, že sakra vypadám tak blbě, že už nevypadám ani na tu první třídu. Začíná se ve mně budit první stadium asertivity a rovnou mu namítám, že bych si ani nedovolila vlézt do první třídy, aniž bych neměla zaplacenou. Průvodčí už nic nenamítl a opustil prostor. Ještě jsem byla tak drzá, že jsem se nakvartýrovala na jeho předchozí místo. Protože to byla jediná čtyřka v celém vagonu. Malý vlak, malá první třída. Tak tady budu dvě hodiny sedět, pomyslela jsem si. Vlak se rozjel a průvodčí mi přišel zkontrolovat jízdenku. Zjistil, že jsem mu skutečně nelhala a že na jízdence mám skutečně první třídu. Byl spokojený a už byl úplně milý, a ještě mi velkoryse řekl, že zavazadlo ať si klidně ponechám dole, že nahoru by se stejně nevešlo. Myslím, že mi to řekl v pudu sebeobrany, asi zavnímal, že by tahle těžká práce se zvedáním mohla být na něm. Usmál se a z nerudného průvodčího, se stal vlastně milý pan průvodčí.

Cesta ubíhala tedy dost rychle, moje nálada se nikterak extrémně nezměnila. Přečetla jsem si první kapitolu knihy, kterou jsem si koupila na svůj pobyt, vlastně to byla první a zároveň poslední přečtená kapitola celého mého pobytu. Karlovy Vary se blížily. Ještě předposlední zastávka před cílovou stanicí byla moje nálada v utlumeném módu. Při výstupu na perón a nadýchnutí se karlovarského vzduchu se moje aura také nadechla a prožila prvotní vlnu euforie. Ten lázeňský vzduch má ale sílu, pomyslela jsem si, už se těším, co tady všechno prožiju. S úžasným pocitem a s těžkým kufrem jsem se vykodrcala až před nádraží a s čekáním na autobus k hotelu jsem současně očekávala něco naprosto skvostného.

4. Lázeňské kolečko

Příjezd do hotelu byl takový klasický, recepční mě stopla hned na bráně. Brána je moje vžité slovo pro slovo recepce. Po dvaceti letech armádní služby vlasti, když někam vlezu, tak jedině bránou s dozorčím, v tomto případě milá paní recepční Petruška Jelenová. Paní Jelenová na mě navalila haldu papírů k vyplnění, ale v první řadě mě poslala štandopére rovnou na hotelovou ambulanci testovat na covid-19. Před ambulancí je živo, sedí tady maminka se dvěma dětmi a já protože si myslím, že ....

5. ...

6. .....

7. Nábor žen aneb seznámení se s paní Šupinkovou a paní Kopečkovou

S paní Šupinkovou jsem se vlastně seznámila už pár dní zpět. Občas se zapovídám, a když je druhá osoba na stejné vlně, povídání se trochu protáhne. Paní doktorka vystavující mi lékařskou zprávu do lázní, se nechala unést a při ordinování jsme pozapomněly na čas. Já tedy v čekárně čekala sama a tak to vypadalo, že máme dostatek prostoru si popovídat. Probraly jsme životní příběhy, křivdy, děti. Z důležitého hovoru, plného životních věcí nás vytrhla zdravotní sestra se slovy, že jsme trošičku ve skluzu. S paní doktorkou jsem se raději rychle rozloučila, aby to nakonec ještě nevypadalo, že jsem ji zdržela já. No ale zdržení bylo zřejmě velké, prázdná čekárna se mezitím naplnila. Ještě že mám tu roušku, řekla jsem si, a procházela jsem mezi čekajícími jako uličkou hanby. "Nashledanou", pípla jsem jindy řízným hlasem. A ještě jsem si stačila všimnout paní na sedačce, která po mně hodila docela nevraživý výraz. Místo v čekárně jsem opustila, co nejrychleji to bylo možné, abych upadla v co nejrychlejší zapomnění.

Paní Šupinková, jak jsem se později dozvěděla na mě, ale bohužel nezapomněla. Seznámily jsme se ve výtahu v hotelu "Saďák", kde i ona započala léčebnou rehabilitaci 9.ve stejném termínu. Ale protože naše veselé povahy si byly blízké, docela jsme si spolu sedly hned na první dobrou. Paní Šupinková měla spolubydlící paní Kopečkovou, obě paní si velmi rozuměly, no a v čem se také shodly, byl prvotní dojem na mou osobu. No jo, je to taková ta lázeňská koketa, říkaly si, nepozdraví, nos vytažený vzhůru, že by se za něj mohla na šňůru pověsit. To ještě umocnila společná akce "Na Stojáka", kde jsem měla znáborované pouze pánské osazenstvo. Obě paní se ale nenechaly dlouho přemlouvat a daly mi šanci jim dokázat, že to se mnou nebude až tak zlé, jak na první pohled vypadám.

Jsme kompletní, mám splněno, na zítřek je svolaná smíšená parta. Chlapům u večeře hlásím, že zítra už máme smíšený tým. Je vidět, že estrogenové rozšíření jim způsobilo radost a já .....

8. Pan Králíček jako objev týdne

Naše první společné setkání smíšených týmů si vyrazilo na večerní chlas.. teda popíjendu, i když teda moje Latté to nevytrhlo. Vůbec jsem letošní rok v tom pití nějaká bídná. Vždy mně tak chutnalo šampaňské a letos skoro ani ťuk. Takže letos budu konečně poprvé za dámu a ne za ovíněnou potácející se změť vlasů a nohou mířících od hotelu Bellevue k Saďáku z náročného vědomostního kvízu. Vědomostní kvíz je úžasná zábavná večerní párty, akorát nevím proč si nepamatuji kdo nakonec vyhrál, zda já nebo to šampaňské. Rozhodně letos jedu v Latté a aby se neřeklo tak si objednávám skleničku Martini dry, které okamžité měním na Martini bianco, protože jsem si uvědomila, že suché by mi nejelo, stačí, že jsem letos suchá v pití. K Latté si objednávám škvarkovou pomazánku na kterou čekám asi půl hodiny, a kterou mám během pěti minut v sobě i s přiloženými chleby. Po tom Latté mi krapet vyhládlo. ....

9. ....

10. Milá paní Soláriová

........ Povídáme si už nakonec o všem možném a já jí chválím úžasné studio, které každoročně 14 dní navštěvuji a z kterého si odnáším tu nejlepší barvu z nejlepších. Paní má radost a je vidět že ji to těší, doporučila mi i krém, po kterém budu hnědá i kdybych nechtěla. Rozplývám se u ní, jak jsem nadšená z místního prostředí, načež si vzpomínám na větu mého přítele, který když mě slyší mluvit o Karlových Varech, má chuť tam okamžitě vyrazit, či dokonce se nastěhovat a říká mi něco ve smyslu, že bych zmanipulovala i mrtvýho........

11. Vyhlídková linka č.91

........jsme jeli navštívit naši první zastávku a tou byla rozhledna Goethova vyhlídka. Autobus nás vezl klikatými cestičkami, a tehdy jsem si uvědomila, že jsem si zapomněla na nočním stolku v hotelovém pokoji Kinedryl. Dojeli jsme na vrchol a lidé vystoupili v domnění, že si prohlédneme rozhlednu. Když tu se za zády ozval řidič busu a s ráznými slovy zaburácel: "Dávám vám 5 minut, kdo nebude do 5ti minut sedět v autobusu, tak odjíždím." Davem zašumělo, a dvě paní co s námi jely, dostaly tak trochu šok. Vylítli jsme z autobusu, nafotili v minutě, co šlo a řítili jsme se zpět dovnitř. Jedna paní ještě dočůrávala v lesíku, když už řidič dupal na plyn a se slovy, zda mají všichni svého souseda, se rozhodl popojet k dalšímu vyhlídkovému místu. Kamarádka čůrající paní stála mezi dveřmi, a snažila se bránit zavřením dveří a volala, že bez ní nikam nepojede. Paní přiletěla chudák celá uřícená s bílými vlajícími šaty, které si nestačila ještě upravit a vykasat ze spodního prádla, ale stačila se dopravit včas a autobus vyjel. V autobuse zavládlo ticho, nikdo nevěděl, zda to byla sranda nebo to bylo myšleno vážně, ale jelo se mlčky dál. Další zastávkou měla být Vítkova Hora.

Při příjezdu na Vítkovu Horu, jsme očekávali, že nám řidič dá zase 5 minut. Překvapil nás mile, tady nám dovolil setrvat celých 8 minut. To už se uklidnily i ty dvě vyšokované paní. Přece jen 3 minuty navíc byly znát. V autobuse jsme všichni poctivě seděli přesně, jak nakázal a abychom odlehčili atmosféru, řekla jedna ta paní do pléna, že jsme poslušní. Na to pan řidič odpověděl, že to není poslušnost, ale strach. A to uvolnilo atmosféru a do konce vyhlídkového okruhu už celý autobus vtipkoval. Na vyhlídce Andělská Hora už nikdo z autobusu nevystupoval.......

A protože nám to nestačilo a chtěli jsme pokračovat ve srandě, rozhodli jsme se navštívit Becherovu vilu a výstavu malíře Jiřího Trnky a jeho rodiny. Tady nás tedy smích trochu přešel. Nejdříve nás přivítala na bráně mladá příjemná dívčina a i její výklad byl velmi milý, ale když jsme se přesunuli o patro výše, přisupěla k nám nějaká starší nerudná paní a než jsme se nadechli, dostali jsme milion příkazů ale zejména zákazů a celou tu chvíli co jsme pobyli, nám stála v zádech a kontrolovala každý náš pohyb a emoci. Vzduch a atmosféra ztěžkla a nám to první patro nedělalo vůbec dobře. Když jsme se zase přesunuli nohama na zem, dostali jsme opět veselou náladu a celý výlet jsme zakončili s paní Kopečkovou a panem Géthem v kavárně KaVa, kde jsme si dali domácí ......

12. ...

13. ...

14. Moravský Brůs Vilis

Pan masér je třída, o tom se nakonec přesvědčil i můj kolega Brůs Vilis z Moravy, který se mnou sdílel stejný termín pobytu a nyní i stejného maséra. Brůs byl urostlý chlapík asi tak 2 m vysoký s dobrou genetikou, jak nazval mého kolegu náš společný masér. Veselý týpek s moravským dialektem, který se zdál zkraje spíše takový zamlklý a tajemný jak hrad v Karpatech, ale později se z něj vyšvihl fajnový lázeňský švihák. Pana Brůse jsem znáborovala na chodbě před výtahem, kdy probíhal nábor nových členů mého lázeňského týmu....

15. Jak jsme sjížděli řeku Ohře

Paní Šupinková je dáma pro každou špatnost, a tak nám vymyslela výlet. Napadlo jí, že bychom mohli sjet Ohři na lodích. Tahle myšlenka se zalíbila i panu Brůsovi a panu Brouskovi. Pan Brousek, bydlel na pokoji s jogurtem, a když se jednou vracel z našeho večerního posezení, nějaký vtipálek mu zablokoval pokoj gaučem z chodby. Tedy když jsme se všichni vraceli a nám se ještě zdála noc mladá. Stáli jsme před výtahem v Saďáku a vymýšleli jsme, kam bychom ještě zašli. Pan Sokolovský měl v ledničce, jak řekl ho... teda vymeteno a pan Brousek nabízel, že se rozjedeme s jogurtem, který má v ledničce on. Načež jsme usoudili, že ta noc zase tak mladá nebude a že nám cestou k výtahu značně zestárla a rozhodli jsme se, že půjdeme, jak se říká, bydlet. První půlka party nám ujela výtahem a než jsme vyjeli výtahem my, nějaký vtipálek nám zablokoval východ z výtahu gaučem. Nálada byla ten večer opravdu veselá, a protože pan Brousek nabízel k rozšoupnutí jogurt, tak to vidím trochu ....